Superschopnost

To “zpomalení” je schopnost, superschopnost. Začnete jinak vidět realitu - ne jakou ji chcete, ale jaká je. Přestanete se “držet” zuby nehty představ o tom, jaký má být život, ale uvidíte život, jaký je. Nebudete vyhledávat a viset na hezkém počasí, super sexu a bezvadných adrenalinových zážitcích, ale pochopíte a akceptujete, že život jsou i totální propadáky, tma, deprese, boj o přežití, nemoc a smrt.

To je život a je možná dobré ho tak brát, s klidnou hlavou a myslí si užít ty dobré chvíle. A se stejným klidem a chladnou hlavou se postavit problémům. Protože přijdou. Jestli ne teď, tak později. Jestli ne k vám, tak blízko k vám. Tak to prostě je.

Mít výbornou náladu, když svítí sluníčko a deprese, když je venku hnusně. Být plný optimizmu, protože se na vás usmála pěkná slečna (nebo chlapík) v kavárně nebo se málem rozplakat, když na vás “vyjede” kdejaký nepříjemný člověk v tramvaji. Těšit se na nový film na Neflixu nebo bezcílně zabíjet čas na mobilu čekáním na cokoliv zajímavého, co se stane, co vás vyvede z šedi běžného dne.

Všechny ty situace mají něco společného - necháte okolí, situaci nebo člověka, aby ovlivnil, jak se budete cítit. Dovolíte vnějším vlivům, aby zajistili, že jste šťastní nebo neštastní. Dovolíte někomu nebo něčemu, aby vás to “naprogramovalo” - sluníčko dobrý, mlha a déšť špatný.

Začnete se bát, začnete mít strach, že když je teď dobře, bude (a ono bude) dříve nebo později něco špatně. Máte teď peníze - co když je mít nebudete? Je hezké počasí - až se začne zatahovat, tak je to vlastně, horší situace, než byla. Jste zdraví? Co když budete nemocní? Postupně si přestanete užívat i to “dobré”. Začnete mít strach - vědomě, podvědomě, víceméně pořád.

Ale jak jistě všichni víme - je na vás, jak se budete cítit, je to jenom vaše rozhodnutí. Jenom si to uvědomit… Jenom to dokázat…

Klíčem ke štěstí je možná přesně tohle - najít štěstí v sobě. Nenechat se ovlivnit tím, co se děje “venku”. Protože “venku” se pořád dějou nějaké hrůzy (a ještě jednou - pokud ne teď, tak budou), ale pokud máte sílu se rozhodnout, jak a jestli vůbec na ně budete reagovat, pak máte schopnost získat štěstí nezávisle na čemkoliv - vztazích, práci, zdraví, sportovním výkonu, svalech, množství tělesného tuku, vzhledu a kráse, medailích nebo penězích. Protože štěstí je stav mysli.

Meditace, to zklidnění a stabilita, zpomalení vnímání času - to vám to hodně usnadní.

A teď si asi říkáte :”…a kecy, tobě se to povídá, nic se ti neděje, žiješ v dobré zemi a na dobrém místě, máš rodinu a fajn život…”. A máte pravdu, žít v Sýrii bych teď asi nechtěl, tam to musí být mnohem horší. V Čechách se nám daří, ve srovnání s jinými zeměmi, velmi dobře.

Ale základní premisa se nemění - umět se zastavit natolik, že se mohu rozhodnout, jak reagovat. Vnímat všechny okolnosti toho, co se děje, nechovat se automaticky, ale vědomě. Tohle je ta “superschopnost” a je na dosah víceméně každému.

Je mnoho cest, jak toho dosáhnout. Nemusíte se ale kvůli tomu nořit do hloubek oceánů, běhat obrovské vzdálenosti, nechat se mlátit do hlavy v ringu nebo se koupat v ledové vodě. Protože ve finále je to jenom v hlavě. Není nutné ani jezdit do Himalájí a meditovat v klášteře - to je vlastně jednoduché. Žít tady, ve městě, “normální” život se složenkama, smogem, dopravními zácpami a naší vládou, je mnohem obtížnější.

Možná si stačí sednout a sedět.

Často, dlouho. Každý den.

Cit

Postupně jsem si všiml, že vidím jinak barvy, světlo a stíny, vidím a slyším toho najednou…víc…jsem si mnohem více vědom toho, co dělám a jak.

Dočetl jsem se, že v Číně byli občas tak trochu posedlí tím, že se snažili prodloužit lidský život. Zkoušeli různé substance, lektvary, byliny, ba možná i čáry a kouzla. Nicméně pokaždé narazili na limit lidského těla. A jediné, co jim potom zbylo, bylo prodloužit lidský život ne v počtu let, ale v bohatosti prožitků. Vjemů. Toho, co zažíváte každým okamžikem. A to se dá nacvičit.

Když vám každý den proletí mezi prsty, když nevíte, co se ten den nebo tu hodinu vlastně stalo, tak jste tomu moc pozornosti nevěnovali. Prostě to zmizelo, zážitky nula. Jeden den vašeho života mínus. Ale ono se pořád něco děje, nemyslím daleko ve světě, ale kolem vás. Kolem vašeho těla - stačí si jenom všímat. Vidět víc, slyšet víc, chápat víc. Ne se přecpávat informacemi a zběsile někam běžet, ale pozorovat. Jenom vidět. Vnímat.

Určitě to znáte z dovolené, kdy každý den je plný zážitků, kdy vidíte nová místa, ochutnáváte nová jídla, cítíte jiné vůně. To se to pak panečku pamatuje, to jsou plné dny.

Udělejte si dovolenou z každého dne - pořád je co vidět, chápat, cítít. Pořád se něco děje. My to jenom nevnímáme - protože tomu nevěnujeme pozornost. Protože ji věnujeme něčemu jinému. Ale když tomu, co se děje začnete plně věnovat pozornost, zpomalí se vám čas. Prodloužíte si život ne na čas a roky, ale na bohatství zážitků a vjemů. V každém obyčejném dni, v každé minutě, chce se mi říct takovou tu frázi, teď a tady, je poklad, jenom ho přehlížíme.

Je to lehké? Tak to rozhodně ne, jinak by na to stály fronty a uměl by to každý. Na druhou stranu ano - nepotřebujete k tomu speciální boty, pot odsávající triko, nástroje ani vybavení, nemusíte nikam jezdit, nemusíte se u toho malovat a ani to školení není nutný. Potřebujete si sednout a sedět.

Často, dlouho. Každý den.

A tím se, možná, dotknete nesmrtelnosti.

Všechny články z této série

• Výlety do krajin vnitřního světa
• Proč meditovat
• Sezení není nové kouření
• ...protože já jsem to nebyl…
• A tím se možná dotknete nesmrtelnosti (tento článek)