Bruce Lee jednou řekl: “Když jsem začal studovat (bojové) umění, úder byl jenom úder a kop jenom kop. Pak jsem začal studovat a úder už nebyl jenom úder a kop nebyl jenom kop. Teď, když (bojové umění) chápu, úder je jenom úder a kop jenom kop.”

Kruh

Tento citát krásně ilustruje, jak člověk, který dosáhne určitého bodu, pochopí. Začne jinak chápat a vnímat. Vlastně se v kruhu dostane tam, kde začal, nicméně s trochu jinou myšlenkou. A je potřeba spousta práce, studia, školení a přečtených knih, “aha” momentů a probdělých nocí, abychom tohoto bodu dosáhli a “…úder byl jenom úder”? Asi ano.

A možná taky ne.

Ono záleží. Žijeme v době nesmírného informačního přebytku a tam, kde dříve informace byla cenné a vzácné zboží, dneska je tím zbožím pozornost. A čas. A schopnost prosít ten balast, který dnes máme na dosah malé (nebo větší) obrazovky telefonu nebo tabletu. A informace jsou, v dnešní době, toxické. Velice rychle najdete jak pro, tak proti a já sám jsem někdy zmítán tím, čemu mám věřit. A jediné co člověku ve finále zbyde, je vlastní zkušenost.

“Když jsem se začal studovat (bojové) umění, úder byl jenom úder a kop jenom kop. Pak jsem začal studovat a úder už nebyl jenom úder a kop nebyl jenom kop. Teď, když (bojové umění) chápu, úder je jenom úder a kop jenom kop.”

Bruce Lee

Je toho moc

Jedním z problému je přebytek. Je toho prostě STRAŠNĚ moc a je příliš jednoduché se k těm (víceméně vždy protichůdným) informacím dostat. Na jednu stranu je to fajn, na stranu druhou – 99% praxe, 1% teorie. Mohl bych trávit měsíce tím, že bych zkoumal, jak se dělá deadlift nebo stoj na hlavě (či na rukou), aniž bych byť jednou něco zvednul ze země nebo skočil do stojky.

Druhým problémem je hloubka, do které jsme ochotni často ochotní zabrousit v představě, že nám to pomůže. Máme vynikající anatomické znalosti, známe svalová vlákna, umíme popsat mitochondrie. Často se mě studenti ptají :”…a tohle je na co?”. Myšleno, na jakou svalovou skupinu. A ano, v posilovně trenér trpělivě vysvětluje, že “…tohle je na triceps a tohle na horní část prsou”. Téměř každý průměrný návštěvník fitka ví dost nejen o anatomii, ale i sacharidech a proteinech, vyzbrojen údaji od pana Weidera cituje množství proteinů na kilogram tělesné váhy, umí rozlišit, pojmenovat a poslat do pekla (případně do nebe) saturovaný nebo nesaturovaný tuk a jako bonus přihodí i znalosti (ne)nasycených mastných kyselin. Přesto vypadá jak vypadá a hýbe se, jak se hýbe. Často nic moc.

Časopisy, články, knihy z nás dělají “experty” – víme nejenom co nedělat (aniž jsme to někdy vůbec vyzkoušeli), co je nebezpečné a kdy si ublížíme, ale také co dělat a jak si opravit bolavá záda (10 lidí, 10 protichůdných názorů) nebo posílit tak magické a žádané “core”. Mluvíme o flexi a extenzi, anteverzi, schopnosti rychlých vláken a anabolických oknech (proč ne dveřích?), víme kolik sníst sacharidů do 20 minut po tréninku. Používají se latinská slovíčka a schováváme se za štíty ze cvičebních pomůcek a nástrojů, víme kolik jednotek energie spotřebuje průměrný muž nebo žena. Jako vážně? Průměrný muž? Co to sakra…? Vážně… Průměrný muž nebo žena.

Než někdo začne cvičit, podrobíme ho vyšetření, aby si neublížil. Ne, to že sedí je OK. Resp. ne OK, to víme, ale to je přece normální. S tím se nedá nic dělat.

Ale hlavně ať se nám nějak špatně nepohne. Udělá si bebíčko. Na sezení vyšetření nepotřebujeme, prostě nás posadí, ale na pohyb ano. Dojímají mě diskuze o tom, jak se vyvíjejí židle, abychom seděli zdravěji, protože ergonomie je přece věda o zdraví nebo ne? Ó Buddho…

Analyzujeme a zkoumáme všechno a všechny, počítáme, měříme a vážíme…

A už mě to nebaví.

Já tak jako chápu, že pro komunikaci je potřebné mít dobrou terminologii. Když něco někoho učím, tak mu taky postupně vštepuji správné fráze a slovíčka, aby ve chvíli, kdy na něj zahulákám “žebra” a on je vzhůru nohama věděl, co dělat.

Odborníci potřebují označit přesně místo na těle, než aby si říkali :”tady to tady, trochu vlevo nahoře”.

Ale mám pocit, že to přeháníme, nemůže to být, alespoň do určité úrovně, “kapičku” jednodušší?

Máme nejlepší znalosti po celou dobu existence lidstva a přesto… Pokud pominu mentální stav (který s tím vším ale úzce souvisí), naše generace je fyzicky slabá, nemocná a neschopná.

Dlouhá léta jsem se specializoval (a pořád to dělám) na jistou část IT odvětví a mám odpřednášené stovky a stovky hodin před publikem. Od jednoho člověka, přes malé skupinky až po auditoria, kde byly stovky lidí. A pokud máte takhle “nacvičeno”, koukáte na přednášky ostatních (a stejně tak na jejich publikace, články, knihy a videa), trochu jinou optikou. Je relativně snadné někam napochodovat, pustit si prezentaci a odříkávat jeden cizí termín za druhým, zahalit se aurou vyjímečnosti, oblakem plným frází a hlášek, kterým skoro nikdo nerozumí a ta audience je skoro jistě ani nepotřebuje slyšet. A protože jim nikdo nerozumí, jste tak jako automaticky za odborníka, když o tom mluvíte, ne? Schválně to někdy zkuste, je to relativně bezpečné (relativně, protože pokud v hledišti sedí někdo, kdo to chápe, tak je vás schopen rozkopat jak sněhuláka).

Máme tolik pravidel a pouček, příkazů a zákazů a pak to dopadá tak, že dost lidí radši nedělá nic a ani dělat nebude. Ať už ze strachu, aby si neublížili, popř. protože nemají čas někam chodit, kde je to správné vybavení. Nebo peníze na trenéra, který na ně dá pozor, aby si neublížili. Je to přece odborník, ne? Umí latinsky pojmenovat sval nebo dva. Umí použít tamten stroj a podat mi činku ze země, abych se nemusel ohýbat. A neublížil si tak.

Naše super znalosti a zkušenosti jsou fajn, ale nějak nemám pocit, že nám to dělá dobře, že nám to prospívá. Zatím. Třeba se to změní. Až vymyslíme tu dokonalou židli…

Báječná léta s Wing Chunem

Jedním z mých důležitých období byl trénink Wing Chunu Kung Fu. Učil jsem se u SiFu Ivana Rzounka, kterého považuji za neskutečnou autoritu a znalce (nejen) čínských bojových umění. Wing Chun jsem poznával 11 let a majoritu času se cvičilo. Ne teoretizovalo, povídalo, koukalo na mobil – cvičilo. Pořád dokola, dlouhé hodiny to samé pořád dokola, aniž člověk někdy věděl, co vlastně dělá (“…a na co je tohle? Prostě to dělej a neptej se.” Hm…).

Představte si, jedete na víkend cvičit a polovinu prvního dne děláte jeden pohyb, po obědě druhý. Druhý den ráno třetí pohyb a odpoledne čtvrtý. Celkem třeba 16 hodin cvičení a 4 věci jsme dělali (pro modrý oddíl – pak-sao, tan-sao, fak-sao a gam-sao).

4 pohyby rukou. Super, ne? Člověk odjížděl jako v deliriu, totálně “vygumovanej”.

Ale ono to fungovalo – prostě tvrdá práce, hodiny, týdny, měsíce a roky. Stovky a tisíce opakování. Bez velkých teorií, proč a nač, jenom praxe.Samozřejmě jsme si tam tu teorii snažili dosadit, jsa z Evropy a západního světa, zvyklý na popis a rozbor a návod a “předžvýkanou” stravu (a to tenkrát nebyl Facebook, Bruce Lee zaplať). Pokud ale konzumujete jenom “předkousanou” stravu, tak vám přestanou fungovat žvýkací svaly (ano, dalo by se říci, že atrofují. Vidíte, taky umím používat cizí slovíčka :).

Když naopak děláte něco bez předsudků, protože ani nevíte, jaký má ten pohyb účel, nevíte co je dobře a špatně. Musíte si to sami najít.

Moje Wing Chun období považuji za extrémně důležité z hlediska mého rozvoje, SiFu mě naučil hodně a nebylo to jenom o boji nebo o pohybu. Překvapivě mi některé věci, teorie a návody došly mnohem později – co jsme to vlastně dělali a proč. Často mi něco “secvaklo”, když jsem dělal něco úplně jiného, třeba vzpírání nebo shyby, tak najednou velká žárovka v hlavě a “BLIK”. Ahaaaaaaa. Dost mi taky došlo při cvičení s Idem, hlavně co se týkalo posilování a přípravy kloubů.

Vlastní zkušenost je nepřenositelná.

“Docvaklo” mi to později, ale to vůbec neznamená, že to předtím nefungovalo. Naopak. Jenom bych to možná nedokázal vysvětlit tak, jak teď. Ale fungovalo to. A víceméně to funguje pořád. “Nedělal” jsem Wing Chun přes 10 let, ale mám pocit, že to pořád umím, že to chápu, moje tělo to pořád chápe. Stejně mám pocit, že celý Wing Chun je jenom návod, jak se dobře hýbat v boji, nic víc, nic míň – žádné techniky, jenom návod, cesta. Kde generovat sílu, jak, kdy sílu vzít a kdy jí vrátit, kdy jí nechat projít a kdy zastavit.

Těch 11 let jsem si “probruslil” bez toho, abych věděl, jak mají fungovat lopatky, jak použít flexory nebo co na to antagonista tricepsu při tan-sao a jak zapojit “core” při přetlačování. Přesto, a nebo právě proto to fungovalo. Člověk na to prostě přišel ne se znalosti anatomie nebo biomechaniky, ale metodou pokus omyl. Něco fungovalo, něco ne. V těch miliónech opakování se to časem vybrousilo.

Vaše vlastní zkušenost je nepřenositelná a je to extrémně cenná znalost.

Wing Chun v Číně

Jednou jsem byl se SiFu a klukama cvičit na měsíc v Číně u Mistra Wong Nim Yi a zkušenost to byla k nezaplacení. To, jak se cvičí v Číně mě “dost” překvapilo. Skoro žádná struktura, žádné 3xtýdně 45 minut od šesti do osmi. Cvičilo se tak nějak pořád a vůbec. Mistr nás někdy nechal opakovat pořád dokola to samé, hrál hada na Nokii a nic nám neřekl. A za dva dny ho něco kouslo, něco uviděl a jal se vysvětlovat. Vysvětlil, názorně předvedl a zase jsme cvičili, pořád dokola a dokola a dokola.

Občas někdo z místních borců přišel cvičit, povolil si kravatu, ani se nepřevlékal (beztak se cvičilo u “Mástra” doma v obýváku), chvilku “honil draky” před zrcadlem (rozuměj – cvičil), dal si šálek čaje a zase odešel. A někdo se tam zase mrskal 10 hodin skoro každý den. Prostě ve srovnání s Evropou – nebe a dudy. Praxe, praxe a zase praxe. V podstatě se mi chce říct, že to bylo “dost tupý”. Nicméně to bylo všechno, jenom ne tupý. Je to jednoduché – prostě to dělej a ono se to stane. Ne možná za 3 měsíce, třeba za 15 let, ale stane se to. Ale na spoustu věcí si člověk musí přijít sám, nikdo mu je nepředžvýkal. A tak posiloval nejen žvýkací svaly, ale hlavně mozek.

Praxe, praxe, praxe

V józe se říká “99% praxe, 1% teorie”. A tak by to mělo myslím být. Neberte to tak, že učitel není potřeba, naopak, jsem toho názoru, že pokud nemáte učitele, děláte velkou chybu. Já mám učitele, i když sám učím. Učitel je důležitý a vždy byl. Studium je důležité.

Jenom možná dejte pozor na to, co se učíte a jak. Naučte se sami prokousat i tuhými kousky.

99% praxe, 1% teorie

Sri K. Pattabhi

Informace jsou toxické

Nedávno jsme se stěhovali a já musel zabalit a zase vybalit hromady svých knih. Moje knihy zabírají dost místa. Mám asi VŠECHNO – Brooks Kubik, SuperSquats, Basic Strength, spousty knih o józe, meditaci, dýchání, Asthanga i Hatha jóga, Yuri Verkhoshansky a Pavel Tsatsouline, bosonohé běhání, gymnastický trénink, strečink, Supple Leopard, antropologie a Anatomy Trains, Systema, Karate, Judo, Tai-Chi, technika sprintu, knihy od powerliftera jménem David Tate, dva Stuartové – McRobert a McGill, Frank Forencich, Zatsiorsky, DVDcka od Adama T. Glasse, Gray Cook. Scott Sonnon a jeho clubbely jsou vedle prvních knih a DVD z DragonDoor o kettlebell tréninku, vzpírání, vynikající Ross Enamait, 5/3/1 a Dan John, Charles Poliquin. Šerm, indický i řeckořímský zápas. Anatomie a terapie.

Paleo, Anabolic a Zone dieta, svazky o bolesti zad, hlavy a kolen, masáže, shia-tsu a thai-box, Mike Mahler, Greg Everett, Tudor Bomba a Westside Book of Methods.

Mám všechno, jako…všechno. Víceméně jsem to i všechno četl. Něco dokážu citovat, něco ne, něco jsem radši rychle zapomněl. Mám rád studium, knihy, rád si čtu o všem možném a zjistil jsem, že jenom knížek o pohybu mám 4 narvané krabice (nepočítám PDFka). To je spousta mrtvých stromů, co?

Já to dělám v podstatě od doby, co jsem se narodil, resp. v tomhle případě, co jsem se naučil číst. Baví mě to. Pěkně mi to zamotalo hlavu a kdybych místo čtení cvičil, tak jsem o pěkný kousek dál. Sice chápu a rozumím (si myslím…), ale praxe přátelé, praxe…

Zkrátka a dobře – k tomu, aby se člověk hýbal, by neměl potřebovat manuál a hromadu latinských slov.

Tak zkuste (někdy) méně času diskutovat o tom, jak se něco dělá, jaká je dobrá a špatná technika a jestli vám v paleo ublíží vinný střik. Nepočítejte proteiny a gramy tuku.

Ať je “…úder jenom úder a kop jenom kop”.