Dneska se mi splnil dětský sen – poprvé v životě jsem seděl na koni. A žádnej poník to nebyl, ale pořádný kůň (a pak ještě jeden, resp. to byla klisna).

Když jsem byl ještě malé robě, tak jsem byl s rodiči v cirkuse a hrozně jsem chtěl jezdit na koni tam v manéži. Když se ptali, kdo chce jet, děsně jsem se hlásil, šel jsem až k šapitó (někdy ve třech, ve čtyřech letech), ale oni stejně vybrali nějakýho pitomýho nastrčenýho klauna, co seděl v hledišti… Trauma na celý život, co vám mám povídat. Takže po 38 letech se to konečně povedlo.

Byl to takový experiment, který uspořádala jedna moje žákyně, která ke mně začala chodit, aby lépe jezdila na koni. Když jsem to poprvé slyšel, tak jsem asi musel vypadat hodně nechápavě, protože mi to začala vysvětlovat a vysvětlila mi to natolik přesvědčivě a dobře, že jsem se o to začal zajímat víc. Mimochodem – jezdí od 10 let, takže dost dlouho, ale přesto navštevuje moje hodiny, aby se naučila lépe hýbat – protože jí to pomůže lépe jet na koni. Jenom pro zajímavost – protože to zřejmě funguje, dneska mám 4 žáky, co chodí ze stejného důvodu – stojka je jim teoreticky ukradená, ale chtějí lépe jezdit. Zajimavé, což?

Takže ten test byl o tom jestli já, jakožto někdo koněm “nepolíbený”, ale zato s relativně dobrou pohybovou průpravou, dokáže lépe chápat a vnímat, co se děje na koňském hřbetě. I vypravili jsme se ráno kousek za Prahu, já si vylezl na zrzavého Merlona a s minimem pokynů jsem se začal potácet. Bez sedla pro začátek, abych to lépe vnímal. Fantastický zážitek… Kdo nezažil doporučuju, kdo jo – chápe. Mám pouze několik hodin staré informace, ale jízda na koni je celkem kumšt.

Co mě překvapilo?

• Kůň se trénuje na jezdce od mala. Musí se mu trochu změnit držení těla, vypěstovat svalstvo, malinko dostane lopatky do protrakce 🙂, nahrbí se, aby mu to ježdění neškodilo.
• Nejezdí se silou. Zaprvé kůň je silnější a pokud se s ním budete prát – vyhraje. Na druhou stranu ho můžete fyzicky zničit, ale tím stejně nevyhrajete, jenom zničíte to krásné a ušlechtilé zvíře.
• Jezdí se primárně citem. S koněm se nebojuje, nedrží se hrubě za otěže, ani se netiskne nohama. Když na něm cváláte a špatně nadskakujete, je to jako kdyby ho někdo mlátil pěstí do páteře při běhu (vašim zadkem). Žádná hrubá síla, dominance. Finesa, grácie. Prostě na něm jste, respektujete to, jak se hýbe, minimálně mu překážíte a ve vhodnou chvilku mu jenom jemně naznačíte, co má udělat. A on to udělá. V podstatě na to pomyslíte, pohnete se lehce, velice lehce a pod vámi se pohne ta obrovská masa svalů a provede vaše zadání. Musí vám ale věřit, respektovat vás a to je úplně jiný úkol.
• Pohybově – každý váš pohyb, vaše reakce, malé posunutí na zádech toho tvora způsobí reakci znásobenou doslova jednou koňskou silou. Stačí jinak naklopit pánev, podívat se jiným směrem, pohnout nohou – a ono se něco stane, i když občas něco jiného, než jsem předpokládal.
• Je to těžší než jsem čekal. Komplikovanější. Vlastně logické, ale musíte se naladit. Srůst s tím tvorem. Udělat ze sebe a koně kentaura – jednoho tvora.
• Jestli bych to měl s něčím srovnat – tak tai chi. Wing Chun a jeho chi-sao. Vy musíte svým tělem a hlavou ovlivňovat druhého tvora. V interních stylech se píše o tom, že když mistr naváže kontakt s protivníkem, je to vlastně jedno tělo, na okamžik, která má čtyři nohy. A ten lepší dokáže změnit, ovlivnit centrum rovnováhy toho druhého člověka. Tohle mi přišlo velice podobný koncept.

Takový kůň – to je úžasná záležitost. Sálá z něj teplo, cítíte ty mohutné svaly, když si ho pohladíte a měl jsem asi kliku, ale jak Merlon, tak Beruška byli dobráci a trpělivě mě nesly a snašeli moje nadskakování. Výsledek testu – velice pozitivní. Jak moje učitelka (jízdy) a ještě pár lidí kolem tvrdilo, že takového začátečníka ještě nikdy neviděli. Dokonce jsem zaslech i tichou kletbu v duchu :”…to se na to vykašlu, on za 5 minut drží otěže lépe než já za 5 let…”. Držet otěže je těžký. Sedět vlastně taky.

To neříkám, abych se vytahoval, ale spíš proto, že je vidět, jaký má naše práce přesah. V podstatě jsem byl moc rád, že se konečně, konečně, dokážu vymanit z toho srovnávání s “kondice a síla” a “pozvedy, dřepy a bench-press je stejně lepší”, že někdo mě chápe jako člověka, co se dokáže lépe hýbat. Jinak reagovat. Jinak aplikovat. JInak vnímat.

Tohle je další vrstva pohybu, je to velmi pradávná znalost. Naši předci jezdili, bojovali, utíkali a cestovali na koních. Je to v nás, stejně jako ostatní instinkty, někde hluboko v nás a jsem přesvědčený, že se na to můžeme napojit.

Nedávno jsem četl knihu o Alexandru Velikém a dneska mi na tom koňském hřbetě neustále vyskakovalo :”Bucephalus, Bucephalus”. Byl to Alexandrův bojový kůň a kniha se hodně věnuje jejich vztahu, tomu, jak byli spolu “srostlí”. Teď už to chápu mnohem lépe. Prostě kentaur.