Tenhle rok jsem v březnu začal mít pravidelné hodiny. Nejdřív jenom v pondělí, potom celkem rychle ještě ve čtvrtek, takže dvakrát týdně hodinu (pak ještě ve středu ráno, ale to nebylo úplně pro veřejnost). Jaké to bylo?

Jak se mi učí

Technicky vzato, trénovat ostatní jsem začal někdy před 27 lety – bylo to Shotokan karate a učil jsem malý špuntíky a začátečníky. Bylo mi 14 let (ha…). Tenkrát jsem čistě kopíroval styl svého trenéra, takže to byl dost tvrdý, “vojenský” styl cvičení (holt karate :). Dneska to vypadá o dost jinak, alespoň doufám. Takže ostruhy jsem začal získávat celkem brzo – tímto děkuji svému tehdejšímu senseiovi, že mě do toho namočil. BTW. – čte tohle někdo, kdo tenkrát se mnou křičel “Kiai”?

Pohyb – jak ho sám praktikuješ a učíš – je pro mě od prvního setkání hlavně velkou inspirací. Líbí se mi, jak srozumitelně s jakou lehkostí předáváš vlastní zkušenosti a vůbec všechno, co za jízdy nasáváš od dalších učitelů. Zvlášť blízko mám ke stojce, i když z ní furt padám, a jak se zdokonalování v některé dovednosti (třeba právě ve stojce) projevuje v jiných (třeba ve všelijakém plazení, QDR nebo hrátkách s hrazdou) a naopak. Baví mě, jak to všechno otevírá prostor pro otevřenost, improvizaci a hledání, nejen v pohybu. Kromě toho je to takový protijed proti všemožným stereotypům.

Michal

Potom jsem učil dost dlouho jenom IT dovednosti – Lotus Notes, MS Windows a Linux a Office a tak. A pak dlouho předlouho IT bezpečnost. Když jsem následně pracoval v Cisco, naučil jsem se mluvit před ostatními – prezentovat téma, vysvětlovat nebo školit. A dělal jsem to hodně často, takže jsem měl dost a dost praxe :). Pochopil jsem nejen jak mluvit, ale jak pracovat s lidmi, se skupinou, s hlasem, jak je probrat a nebo naopak uspat :). Měl jsem na fantastická školení a vynikající lektory prezentování a výuky. Pro to, co dělám teď – zkušenosti k nezaplacení. A před pár lety, jsem začal zase učit něco pohybového – když jsem začal učit CrossFit.

“Tréninky s tebou jsou pro mě plné inspirace pro rozvoj v mém osobním tréninku. Člověk si vždy odnese spoustu nových námětů a otázek k zamyšlení, ale také dostane dostatečné množství nástrojů, jak dosáhnout chtěných dovedností. Proto doufám, že takto budem v budoucnu nadále pokračovat a navzájem se rozvíjet. Děkuji ti, že děláš to co děláš a rozhodně s tim nepřestávej, protože to má smysl.”

Ondra

CrossFit byl fajn, už jsem dost dobře chápal, co dělám a jak svoje žáky učit. Hodně rychle jsem začal zkoušet různé metodologie a testoval jsem na lidech :), co a jak funguje. Tím nemyslím jak nejlépe udělat dřep, ale jak naučit dřep. Byla to opět, stejně jako Shotokan, velice cenná lekce.

“Když jsem na Petra poprvé narazil a začetl se do jeho blogu, tak jsem začal doslova hltat každý jeho článek. Vnímání pohybu jeho očima mě hrozně nadchlo v jeho názorech jsem viděl sám sebe. Při první příležitosti jsem se přihlásil na všechny jeho semináře a udělal jsem dobře. I když jsem dostal materiálu možná na “několik” let, věděl jsem, že pravidelná výuka s ním mě posune mnohem dál. Sešla se nás super parta lidí a jako největší “dřevák” ve skupině, jsem měl velkou motivaci držet krok s ostatníma 🙂 Po prvních pár hodinách jsem začal zjištovat, jak moje tělo skvěle reaguje na toto cvičení a dělá mu hrozně dobře 🙂 Každá jeho lekce byla pro mě velký reset a cítil jsem se jako znovuzrozený. Z mé strany se Petrovi nedá nic vytknout a je radost pozorovat, s jakým nadšením nám předává to, co umí. Hrozně rychle to všechno uteklo a já se budu těšit, až se zase sejdeme u naší pravidelné lekce pohybu!”

Mirek

Učení pohybu

No a pak, na četné žádosti, přišlo pravidelné učení toho, co dělám teď – pohyb. A učit něco tak velkého (a možná pro mnohé abstraktního) jednou týdně má svoje úskalí. Jinak já naprosto chápu a akceptuji, když někdo chodí jenom jednou týdně. Pro mě je to sice (logicky) horší business a (logicky) se člověk nebude zlepšovat tolik, ale zase pokud máte děti nebo práci nebo obojí, tak chodit 3x, možná i 2x týdně je prostě hodně času. Děti je potřeba vyzvedávat ze škol, školek a kroužků nebo doma uspávat nebo s nimi prostě být, když už člověk má práci a večer dorazí domů. Je mi to jasné. Ale to co nechci, je mít za žáky jenom studenty, bezdětné nebo nezaměstnané (a pokud máte 4 děti a práci a sociální život a ještě sportujete 5x týdně – gratuluju). Takže je potřeba si s tím poradit a rozdávat domácí úkoly. A jiný návyk k pohybu a cvičení. Měnit hlavně hlavu, ne tělo.

“Ahoj Petře, od mého prvního setkání s tebou přibližně před rokem a poté,co jsem začal cvičit pod tvým vedením, tak lituji pouze jedné věci… že jsem tuhle možnost nedostal již před lety… mohl jsem se vyhnout mnoha zraněním a smysluplněji využít stovky hodin, které jsem věnoval mávání činkami v posilovně naprosto bez efektu. Takže trénink s tebou s tebou mi dává to, co jsem se v minulosti svojí zaslepeností sám okrádal… otevírá mi oči a ukazuje zábavnou formou, jak se výrazně zlepšit silově i pohybově. Má kolena,ramena a páteř ti blahořečí…a za mě také díky!”

Zdeněk

Poslední 4 měsíce jsem se soustředil na jednu dovednost a tu jsem chtěl posunout na lepší úroveň. A to byla teď stojka, hodně stojek. Jistě, cvičili jsme hodně mobility, lezli jsme po zemi, hráli jsme hodně her, pracovali jsme na kondici a na síle, ale “rozkaz zněl jasně” – každý by měl vědět, jak na stoj na rukou, jaké nástroje a strategie použít, kde jsou jeho slabiny a jak na nich pracovat. Každý trénink byl trochu jiný, neměl jsem pevný plán kolik opakování a sérií, ale měl jsem jasný cíl kam dojít. A postupně jsme se přibližovali.

Další semestr bude zaměření jiné a stojka bude “v údržbě”, budeme ji používat pro kondici a trénink síly a vytrvalosti, ale nebudeme jí cíleně posunovat. Taky jsem zjistil, že hodina je proklatě málo – člověk si zahraje hru, tím se maličko rozhýbe, potom chvilku pracujeme na páteři a na vylepšování kolen a pink – hodina v čudu. A kde je stojka? Kde je síla? Kde lokomoce? Rovnováha a rytmus? Takže nově se budeme hýbat (alespoň pokročilí) hodinu a půl. Zkusíme to a uvidíme, možná to další semestr bude zase jinak.

Právě díky tomu, že dost lidí chodilo jednou týdně, moje největší snaha byla, aby nebyli závislí ani na mě, na vybavení, ani na prostoru. Aby si dokázali poradit sami, cvičit doma. Hodně jsem jim opakoval, jak cvičit, co dělat a nedělat, vysvětloval principy rozvoje. Možná je to zvláštní snaha, učit někoho, aby k vám mohl přestat chodit :), ale jsem přesvědčený, že je to správně. Stejně tak věřím, že pokud moji studenti nebudou, časem, lepší než já, dělám to špatně.

Dlouho jsem taky přemýšlel o tom co se stane, když budou moji žáci lepší než já. Co moje ego? Jak lepší než já, nemá být učitel pořád lepší? Aby měl sakra co učit ne? Jinak umře hlady? Jako jo… Ale jako učitel je moje povinnost učit to, co umím. Nic si nenechávat pro sebe. Vytvořit novou generaci, která bude předávat ostatním to, co umí. Tak dobře jak to jenom jde. Jistě, s něčím je třeba počkat, než je student připravený, ale ve finále – žádná tajemství nejsou.

Teď čtu jednu knihu, která je naprosto fantastická – Creativity Inc.

jacket illustration: © Disney • Pixar

Autorem je Ed Catmull, který jako ředitel firmy PIXAR (“Hledá se Nemo”, “Monsters Incorporated”, “Do oblak”, “Příběh hraček” a hodně dalších), popisuje svojí cestu, jak řídit kreativce. Jak tvořit nové věci. Jak zaměstnancům, jako jejich vedoucí, hlavně odstraňovat z cesty prekážky, které jim brání. Půlku té knížky bych si podtrhal a citoval, jsou tam super zkušenosti, názory a nápady. Vřele doporučuju úplně každému.

Ed mj. popisuje, jak někdo, kdo přijde s nápadem na film, často píše ten příběh pro sebe. Protože jemu to přijde zajímavé a vtipné a důležité. Ale pak přijde důležitý moment, kdy je potřeba ten nápad možná předělat, změnit, protože to bude film pro “ostatní”. Už to není jenom pro toho režiséra nebo scénáristu, ale musí se to líbit i ostatním lidem. Musí chápat vtipy a narážky, musí vnímat linii filmu, jinak to prostě nebude úspěšné

Často jsem si na tuhle pasáž vzpomněl, když jsem studenty učil pro mě úžasný streč, na který jsem přišel nebo pozici, nebo něco, co mi zkrátka “funguje”. A celý nadšený jsem pak koukal na ty obličeje, které to nepochopily. Nebo nevmímaly. Zkrátka jim to “nefungovalo”. Protože to byl streč na moje tělo, na mojí situaci, na můj problém. Takže jednou z velkých lekcí je, že učím ostatní to, co potřebují, ne to, co potřebuju já. To, co funguje jim na jejich stav a problémy. Ten trénink není pro mě, je pro ně. Ono je to tak jako jasné, ale dokud vám to “vnitřně” nedocvakne, tak to člověk nedělá.

“Co mi přinesl trénink s Petrem Růžičkou? Spousty zlepšení v jiných sportech. Lepší kondice kotníků, kolen a kyčlí = lepší odraz při běhu, menší nebo žádné následky špatného došlapu a lepší regenerace. Práce s kvalitou a ovládáním pohybu = pochopení některých záludností golfového švihu (klidné boky, rotace jen od pasu nahoru, větší otočení v ramenou …). Co se stalo s mými výkony v disciplínách silového trojboje nevím, přestal jsem do gymu chodit. Asi si půjdu zatáhnout pozved, abych to zjistil… někdy teď v létě… Co mi nepřinesl trénink s Petrem Růžičkou? Jeho mobilitu :-D. Ve stojce vypadám jak po prodělané rachitis, některé pozice při lezení po zemi jsou dosažitelné jako rande s Gisele Bündchen a jediný místo, kde se trochu chytám je silová část. Ale vidím cestu, protože vidím cíle.”

Saša

Je velký, obrovský rozdíl něco umět předvést a něco umět naučit. Jak říká Ido Portal :”…musíš to umět předvést, umět to vysvětlit a umět to naučit…”. Předvést je často velice snadné. Dostat se lidem správně do hlavy – těžší. Každý z nás funguje trochu jinak, nejen fyzicky, ale i mentálně a je zajímavé zjišťovat, jak koho a co naučit. Univerzální přístup neexistuje. Ať se jedná o motivaci, vysvětlení nebo fyzickou přípravu – každý jsme unikátní sněhová vločka.

“Trénink Beta aneb „Pojďte, pane, budeme si hrát“ – Je jedno, jak těžký a dlouhý mám zrovna den, protože večerní trénink s Petrem to všechno resetuje. Uvolní se tělo i mysl a odcházím s čistým hard-diskem s úsměvem. Práce na mobilitě, rozvíjení pohybových dovedností, strečink, silové prvky a samozřejmě stojky. Velmi mnoho stojek na všechny způsoby. Otočit se hlavou dolů a koukat na svět z jiného úhlu. Přesně to jsou tréninky Beta. Hledat nové perspektivy a dovednosti (mentální i pohybové) a nové cesty k nim vedoucí. Díky moc!”

Lenka

Řízené objevování

Dlouho razím myšlenku, že pro člověka je nejdůležitější to, na co si přijde sám. Když vám někdo něco řekne, vysvětlí, tak to “lze” zapomenout. Pokud si na to přijdete sami, tak je to hluboko ve vás a to se nezapomíná. Zkušenost je nepřenositelná, ale nějak jsem to nedokázal úplně pojmenovat. Na semináři “Fighting Monkey” jsem se na tohle téma bavil s Jozefem Fruckem, který to nazval “directed discovery”, řízené objevování. Neučit úplně fakta a pravdy, to je jak ve škole při frontální výuce, ale vytvořit situaci, která má člověka něco naučit. A nechat studenta, ať na “to” přijde. Když na to přijde, super. Když ne, je potřeba změnit situaci a navést ho jinudy. A pak vytvořit další situaci. A další. A další.

“Každé tělo ví, co mu dělá dobře a když já to své vnímám, vidím, že po každém tréninku je to moje tělo spokojenější (vyplaví se adrenalin a endorfiny?) – nahlásí to do mozku a je spokojenější i celé moje já. Konkrétně se mi zvětšil rozsah pohybu v zápěstí, kolenou, kyčlích, ramenou, jsem si jistější svým tělem a drobná nepohodlí v běžném životě jsou pro mé tělo výzva. Díky Pohybu a pravidelnému cvičení mě začala být matrace v posteli hrozně měkká a “musela” jsem ji vyměnit za futon – takže už vlastně nebudu potřebovat hotelovou postel – stačí koberec nebo zem. Petr předává dávno zapomenuté dovednosti a vrací nás do touhy po zdraví a pružnosti až do vysokého věku, což má být normální a přirozené. Každý nový cvik (třeba stojka) rozšiřuje obzory a to mě baví. Žiju hodně rychle a intenzivně a mám čas jenom na to, co mi přináší nějakou hodnotu, a to Pohyb s Petrem je.”

Markéta

Používám tenhle způsob čím dál tím víc. Často se v duchu usmívám pod vousy, když mi někdo říká nebo píše, jak měl “heuréka moment”, že něco “objevil” a že “to” super funguje. A ja si myslím :”hurá, konečně, teď můžeme jít dál”. Takže máte záměr, co chcete naučit a podle toho vytvoříte situaci, hádanku nebo problém a student ho řeší (aniž si to často uvědomuje). A logicky, někdo na to přijde dřív, někdo později. Netvrdím, že tohle je jediný správný způsob, stejně tak není dobré ho uplatňovat vždy a všude, ale pro mě je to dnes naprosto nejlepší. Ať to jsou stojky nebo mobilita, snažím se o “řízené objevování”.

“Před tréninkem tuším vždy jen 3 věci – nikdy nevím co mě čeká (kromě stojky :D), budu hotovej a propocenej už po 10minutách ;), budu odcházet se super pocitem a úsměvem na tváři, protože jsem zase o něco blíž svobodě v pohybu! Mým hlavním cílem bylo a je – pružnost, protože jsem neskutečně zkrácenej a tuhej. Před ¼ rokem jsem se ani nedotkl špičkami prstů země, když jsem stál s propnutýma nohama u sebe. Dneska už skoro položím celé dlaně na zem. Hlavní pro mě je, že tréninky mají výsledky a hlavně ta cesta, kterou za nimi jdeme, dává smysl a baví mě! PS: nohejbal hraju jen jednou do roka a nikdy by mě nenapadlo, že někdy dám nohu tak vysoko – pro mě další důkaz že jsem díky Tvým tréninkům pružnější, pomalu, ale jistě!”

Ondra

Perfektní je nepřítel dobrého

Další z věcí, ve kterých jsem se utvrdil, je, že asi nejdůležitější je prostě tu kterou věc dělat, ať už je to cokoliv. Perfektní nácvik (opakování, cvičení, drily) jsou sice fajn myšlenka, ale nejdřív to musí být jenom dobrý nácvik (opakování, cvičení, drily). Až časem bude, možná, perfektní. Máme dnes takovou obscesi dělat věci perfektně – abychom se nezranili, abychom něco neudělali špatně. Už jsem o tom jednou psal – Aby úder byl zase jenom úder. Nemůžete všechno hned dělat “perfektně”. To nejde. Prostě je potřeba dělat dobrá opakování, obstojná opakování – a sekat jedno za druhým. Ne bez myšlenky a beze smyslu, naopak velice přítomně, ale den za dnem, trénink za tréninkem. A ono se to stane, protože toho prostě uděláte kvanta. A čas udělá zázraky.

Nejdříve jsem byla na semináři Stojka II. Z té jsem si odnesla CO mám dělat a příležitostně to cvičila, když byla možnost. Až pravidelné tréninky s Tebou mi ukázaly kam se můžu dostat, když budu cvičit důsledně a pravidelně to cos nám ukázal a to zejména mé velmi neoblíbené stojky čelem ke zdi 🙂 Pak jsem byla na Pohybu: ten mi otevřel oči a ukázal kde všude jsem zatuhlá, kterým pohybům jsem úplně odvykla, že se nedostanu ani do pořádného dřepu a hlavně v čem všem mě ta zatuhlost vlastně omezuje. Z pravidelných hodin si odnáším pokaždé něco jiného: tu výborné “uvolňovací třesení”, které mi večer pomáhá lépe usínat, tu protahovací cvik na ramena, který si užívám téměř denně a bude to ještě běh na dlouhou trať, tu perfektní rozcvičku, která úžasně uvolní páteř od shora dolů, tu zajímavé varianty lezení, které jsou zábavnou formou drsného posilování nebo všemožné rozhýbávací hry ve dvojicích a pak to výše zmíněné obrovské zlepšení ve stojce – jak výdrž a balanc tak snad i trochu lepší linii. Moc děkuju za rozšíření obzorů a těším se v září!

Eliška

Hic sunt leones

Všude na téhle stránce jsou výroky mých studentů, které jsem požádal, jestli mi mohou napsat, jaký je trénink se mnou. Takže máte představu. Z mojí strany – všichni se zlepšili. Hodně. I pohyb jednou týdně má výsledky, i když možná ne tak rychle, tak tam jsou. Někdy mě to až dojímá, když vidím, jak se žáci mění. Jedním z vedlejších (a naprosto úžasným) efektem mojí současné činnosti je to, že potkávám spoustu lidí. Velice zajímavých lidí, ať už profesně, osobnostně, jejich životním příběhem nebo pracovní náplní (nebo všechno najednou). Ve finále mám pocit, že jde hlavně o lidi. Ne o provaz, sílu nebo o perfektní stojku, ale o lidi. O to, že se bavíme, učíme se, objevujeme spolu neprobádané končiny a mažeme společne z jejich mapy bílá místa, “kde jsou lvi”. A za to jsem za to neskonale vděčný.

Já sám mám taky spoustu bílých míst, ale mám jich možná méně než ostatní. Budu první, kdo by poukázal na to, že jsem hlavně student. Ale fakt, že učím ze mně dělá lepšího žáka. A to zase lepšího učitele.

“Tvůj přístup k výuce bych popsal jako inteligentní. Nevodíš nikoho za ruku. Nabízíš, představuješ, polemizuješ, respektuješ. A nepovyšuješ se.”

Michal

Co bude dál?

Dál bude to, že v září začneme cvičit znovu. Dvě skupiny, co se mnou cvičily teď, se spojí do jedné a jejich trénink teď bude 2xtýdně na 1,5 hodiny. Otevře se nový kurz pro začátečníky, budu brát dalších 14 lidí, na další semestr, tj. od září do prosince. Cvičit se bude zase pondělí a čtvrtek, pokročilý od 18:00 do 19:30, začátečníci od 19:30 do 20:30 v Institutu Sportovního Lékařství v Praze 7. Budu se těšit. Tahle “práce” mě těší.