Před pár dny jsem na Facebooku viděl video, kde jsou k vidění ukázky cvičení jednoho děvčete, které jsem poznal v Singapore. Bylo to na akci zvané Movement Camp 2013 a já si uvědomil, že jsem o tom nikde nepsal, takže tady to je.

Minulý rok jsem byl z jedním z 80 nadšenců, kteří se sešli na přelomu července a srpna v Singapuru na události zvané Movement Camp 2013. Camp pořádá Ido Portal a je to týden plný pohybu, výuky, různých lekcí, sdílení zkušeností a postupů, navazování přatelství, ale hlavně, hlavně to je super zábava.

Zábava… Pokud definujete zábavu jako 6 hodin dřiny denně, pak ano, pak se můžete královsky bavit.

Ego a cesta

Poprvé jsem se s Idem setkal osobně v Německu (psal jsem o tom na KB5), tuším v únoru 2013 a jeho názor na pohyb, kvalita výuky i jeho osobnost – všechno na mě udělalo obrovský dojem. Když jsme po tréninku na večeri probírali všechno možné a nemožné a Ido zmínil Movement Camp… No dokážete si asi představit, co mě hned napadlo, ale pak jsem to vymazal z hlavy. V Singapuru už jsem před dlouhou dobou byl, ale je to děsně daleko, člověk tam letí dlouho, mám už rodinu a nechce se mi být bez nich.

Nicméně v hlavě se mi to pěkně uleželo a rozhodnul jsem se vyrazit (a svojí roli určitě sehrála i moje ješitnost a Idova poznámka, že se dobře hýbu a v Singapuru bych určite neměl chybět). Hmmmm, to ego…

Takže jsem poslal přihlášku a když mi za pár dní přišlo že jsem přijat, obratem jsem zabookoval letenky směrem Singapur a bylo to.

Singapur

Movement Camp se odehrával na univerzitní půdě, kde jsme bydleli, jedli, spali a cvičili. Program můžete vidět na obrázku

Každý den bylo 6 hodin pohybu, 3 ráno a 3 odpoledne a každý den večer 1.5 hodin přednášek. Rozděleni jsme byli do 3 skupin a ty postupně v týdnu rotovali mezi třemi různými “stanovišti”.

Locomotion

Stanoviště jedna “Locomotion” – učitel Ido Portal. Procvičoval se pohyb, “locomotion”, různé vzorce pohybu na zemi inspirované zvířaty, dětmi, bojovým uměním, tancem a vůbec vším možným. Jedním z atributů, který odlišuje Idovo vnímaní plazení, lezení a pohybu vůbec je kvalita (a tím nemyslím techniku). To, co chtěl po nás chtěl byl kvalitní pohyb. S kontrolou, grácií, elegancí.

Lezli jsme po zemi hodiny a hodiny a tvrdit, že to bylo namáhavě je seriózní podcenění situace. Kdo byl na mých seminářích o Pohybu, ví o čem mluvím. Učili jsme se spoustu, spoustu zajímavých vzorců a kombinací, které jsou nejen obtížné, ale slouží jako dobrá křížovka pro mozek a síla kterou z nich získáte je…velká. Funkční. Přirozená a univerzální. Velká pozornost se věnovala “nesprávným” pozicím, kotrolovanému zatížení kloubů v pozicích, které jsou pro tělo potencionálně nebezpečné, ale procvičovat je je z mnoha pohledů nesmírně důležité.

“Takže ty uděláš dřep na jedné noze? Tak vítej v mateřské školce…”

Ido Portal

Ido hodně mluvil o svojí filozofii pohybu, proč by se člověk měl hýbat, kde a jak. Jak důležitá je v pohybové praxi improvizace, nebezpečí, námaha, síla a mobilita. Ido nemá moc v oblibě pasivní stretching, ani takové ty válečky (foam roller), po kterých se člověk kutálí a jako se tím protahuje a nahrazuje maséra. To, co naopak má hodně rád je aktivní, silový stretching (“loaded stretching”) a tomu jsme se věnovali v podstatě neustále.

Malá odbočka – je hodně špatná věc pasivně viset ve svých tkáních. A přesně takhle si dost lidí představuje protahování. Fakt ne.

Druhou částí, kterou měl Ido na starosti byla stojka, takže pokud se nelezlo po zemi, koukali jsme na svět vzhůru nohama.

A odtud pramení moje současná obscese se stojem na rukou, kterou teď prožívám. Locomotion dobrý, lezení fajn, ostatní věci jsem taky nějak zvládal, ale stojku jsem měl totálně 0. Zero. Nada. Prostě jsem se neudržel na rukou vůbec.

Takže zatímco ostatní procvičovali stojku se skrčenýma nohama (tuck handstand), zvedání se se země popř. stojku na jedné ruce, ja jsem potupně trpěl u zdi (a tehdy jsem se pevně rozhodnul, že další Movement Camp bude stojka v pohodě a proto teď dělám stojku na rukou 5x týdně).

Zero Situation

“Zero Situation” byl poněkud zvláštní název pro další část výuky, kterou k mému překvapení vyučoval rodák ze Slovenska Josef Frucek z Rootless Root. Jeho systém, se kterým nás seznámil, “Fighting Monkey”, je směsice tance a bojových umění, praktik ze sportu a zahrnuje (nejen) různé drily, které člověka nutí používat intuici a vnímat sám sebe (odtud název – není to žádná bojová opice, ale jak jsem to pochopil “boj s opicí”, kterou máme v hlavě a často nám našeptává hlouposti).

“Když se budete hýbat po přímkách, zničíte si tělo. Tělo nemá rádo přímky.”

Josef Frucek

Velmi zajimavá záležitost, která mi často připomínala Wing Chun :). Josef je velice dobrý učitel a jeho schopnosti, vnímavost a výběr cviků nás často překvapili. Ja jsem ze svých “samurajských” kung-fu dob zvyklý nehybně stát v postoji, ale pro většinu účastníku byl šok, když měli bez hnutí stát s roztaženýma rukama 10-15 minut. Různě jsme se přetahovali, skákali, píchali do sebe tužkou, tancovali, nacvičovali tenis na hudbu… Prostě zajímavé a musí se to zažít.

I like birds

A konečně třetí část – “I like birds” – gymnastika všeho druhu, kterou vyučovala Odelia Goldschmidt a Johnny Sapinoso. Pracovali jsme zase hodně na zemi, na bradlech, na kruzích, mosty, salta, přemety, stojky, muscle-up, planche, front lever, back lever, různé triky z breakdance, skoky atp.

V této skupině jsem poprvé zažil kruhový trénink, kdy jedno stanoviště byly shyby na jedné ruce (kdo nedal, normální shyby…). Kdo nezažil neuvěří.

“…ale to je strašně těžký…” > “Ano, a právě proto to děláme.”

Johnny Sapinoso

Jednou jsme dělali jako rozcvičku kotrmelce všeho druhu a mě najednou došlo, jak sakra dlouho jsem nedělal kotrmelec. Schválně – kdy vy? Jsem teď mlád 40 let, takže ze střední školy je to dost dlouho… Neskutečně dobře mi to protáhlo záda. Chápete, kotrmelce? Kolik lidí dneska bolí záda. Snad každého. Kolik děláte kotrmelců? Nula… Na bolavá záda není jóga ani tai-chi. Ale pohyb. Prostě se potřebujeme víc (o hodně víc) hýbat a jestli je to jóga nebo tai-chi je sekundární. Zkusili jste na záda kotrmelce 🙂?

## Přednášky

No a nakonec přednášky. Po večeři mluvil Frank Forencich. Před mnoha a mnoha lety (2005, ten čas letí) jsem četl jeho knihu (“Play as if Your Life Depends on It”. It does…). Vřele doporučuji.

Frank je horolezec, antropolog, učitel, praktikuje bojová umění, zaměřuje se na přirozený pohyb, na hru a zdraví. Jeho řeč byla ohromně zajímavá, vysvětloval jak je pro nás důležitý nejenom pohyb, ale také kde se hýbeme (země, park, okolí) a s kým (náš kmen). Mluvil o přirozenosti pohybu v přírodě, o totálně nepřirozeném životě dnešní doby, našem DNA, svém několikaletém pobytu v Africe, o tom jak za mlada horolezčil, jak posiloval a na stěně to mělo nulový přínos.

Opakoval se motiv zábavy a hry, tance a pohody. Ne “workout”, ne “tréning”. Hra. O jeho znalostech bych mohl psát stránky a stránky. Možná jindy.

Účastníci zájezdu

Partička co se sešla v Singapuru byla velice rozmanitá. Ale dejte na jedno místo zápasníky, přebornice v Thai-Boxu, horolezce a tanečníky různých stylů. Mistry světa v aerobiku, absolventy nejlepších cirkusových škol, akrobaty a ultramaratonce, kulturisty a závodníky v kettlebell sportu, praktikanty různých bojových umění, CrossFittery a jogíny a … a … začnou se dít věci.

Výměna informací za celý pobyt byla úžasná, dojde vám hodně souvislostí, spousta kousků puzzle zapadne na svoje místa a najednou máte každou chvilku “Ahaaaa…” moment.

S tím klukem (Andres Vesga, šampión v aerobiku z Hong-Kongu) nahoře na fotce se neustále vsázíme, kdo co dřív udělá. Teď je na programu dostat špičku napnuté nohy pod bradu.

Mám teď nové kamarády po celém světě, od Austrálie, přes Hong-Kong, Ruska a Evropu, v Kanadě i Brazílii, Izraeli a Jižní Africe. A všichni děláme stojku. Všichni se plazíme po zemi. Všichni se houpeme na hrazdě a na kruzích a děláme deadlifty a dřepy a dost dalších věcí. Všichni pracujeme na svých slabostech, na svých pohybových dovednostech a schopnostech. Ale hlavně mám pocit, že chápeme jinak pohyb, trénink i život.

Schody

Samozřejmě 6 hodin intenzivního pohybu má svojí cenu a kromě spotřeby energie je to námaha. Druhý den jsem byl namožený, ale OK, vstanu, jetlag nejetlag a jdeme na to.

Od třetího dne jsem byl daleko, daleko za hranicí namoženého těla a každý pohyb někde nějak bolel.

“Pokud si chcete hrát, musíte si na to vybudovat kapacitu.”

Ido Portal

Pak už i přemístění z ubytovacího bloku na snídani zabralo dost energie, abych se vůbec pohnul. Před kuchyní byly tyhle schody.

Kolikrát jsem se přistihnul, jak se už 50 metrů před nimi připravuji, jaké to bude, kde to bude bolet, jak zvednu nohu a vylezu schod po schodu. A jediný důvod proč jsem to sakra dělal bylo jídlo, které bylo nahoře (nebyl jsem zdaleka sám). A propo – jídlo.

Striktní paleo

Strava byla striktně paleo, forma bufetu, přecpi se jak můžeš. Kuchař se omlouval, že takhle ještě nikdy nevařil, tak snad nám to prý bude chutnat. Maso, zelenina, ovoce, ořechy, avokáda, kokosy. První den měl každý jeden talíř a usrkávali jsme ovocné smoothies s kokosovým mlékem. Jak v ráji.

Od druhého dne měl skoro každý tři talíře – jeden plný masa a zbytek na přilohy. A ještě jsme si chodili přidat a kuchaři se chodili dívat, kam to dáváme…

Spotřeba energie byla obrovská a jedl jsem jak buldozer. Kdo mě zná, dobrá, jako dva buldozery. Přesto jsem za těch pár dní zhubnul 4 kila (a pak, že to za týden nejde, hahaha….).

My jsme všichni Gaga

Učit měli příležitost i účastníci Movement Campu. Ja jsem učil Wing Chun, resp. dan-chi, takový dril, který člověk cvičí, aby si vybudoval cit pro pohyb soupeře. Měl jsem na to hodinu, takže to byla jenom ochutnávka. Sice jsem to nedělal 10 let, ale zjistil jsem, že se to ve mě nějak probudilo tím vším pohybem :o). Další na programu byla Capoeira a potom Gaga.

Gaga je … je … to je hrozně tězké vysvětlit (pro mě). Gaga každopádně vytvořil izraelský choreograf Ohad Naharin a je to v podstatě “jazyk” pohybu. Gaga se dnes vyučuje jako tanec, resp. metoda jak lidi naučit tančit a jak je rozhýbat.

Učil nás přímý žák Ohada Naharina a bylo to něco FANTASTICKÉHO. Tančilo se na hudbu a od začátku to bylo zajimavé, zábavné, super přirozené. Po několika minutách se začali usmívat i vzpěrači a kulturisti, kterým to nejdřív možná přišlo zvláštní. Ale za hodinu, za hodinu tančil úplně každý, a tím myslím každý. Uvolněně, někdo se zavřenýma očima, všichni v rytmu, každý sám a všichni společně.

Určitě jedna z nezapomenutelných částí Movement Campu. Dokonce jsem přemýšlel, že pojedu do Izraele učit se tuhle super věc. Uvidíme, ale neví náhodou, jestli se to učí v Čechách? Asi bych začal chodit…

A pak hurá domů

Týden utekl jako voda, ale kolik se toho stalo. Co jsem se naučil? Co jsem si uvědomil? Kam jsem se posunul? Neskutečná změna a hromady hraní přede mnou. S někým jsem se tam bavil, že když jsme se takhle změnili za týden, co by se stalo za měsíc? Za rok podobného cvičení?

Jestli pojedu letos? Ne, protože jedu na týden za Idem do Berlína a tam nás nebude 80, ale 5. A protože moje možnosti nejsou neomezené, tak Movement Camp 2014 vynechám. Ale pokud můžete, neváhejte – změní to vám (a tím i lidem okolo vás) život. A tuhle změnu potřebujeme jako sůl.

P.S.

Obrázky z Movement Campu 2013 najdete tady.

P.S.S.

To video, na které jsem narazil na Facebooku – Kai je drobná dívka, které na Campu nedala ani shyb a její locomotion dovednosti, plazení, nebylo špatné, ale teď je to někde úplně jinde. Striktní muscle-up (a několik), kvalitní stoj na rukou, elegance v lezení…

Člověk nemá ani tušení co dokáže, když chce.