Jednou z klíčových hodnot, které do mě můj učitel “vtloukl” je kvalita. To, co děláme má mít určitou kvalitu. Určitou úroveň. A rozeznáváme jenom dvě úrovně – vysokou a nízkou.

Když jsme naposledy cvičili v Berlíně, tak se často ozývalo :”…low level…”. A občas, fakt hodně málo bylo slyšet :”…high level.”. No, jak nad tím tak přemýšlím, asi jsem to neslyšel vůbec, jenom když nám to Ido vysvětloval. V době, kdy studoval v Číně nějaký bojový styl, tak limitovaná angličtina jeho učitele zněla přesně takhle (a vyjadřovala dva jediné důležité body spektra) -” low level” nebo “high level”. Nízká úroveň nebo vysoká úroveň.

Jsem hrdý na každý krok, který udělají moji studenti – každá vydobytá pozice, každý centimetr rozsahu nebo čas, po který dokážou dělat úkol, který jim zadám. Pokaždé, když vyluští moji pohybovou hádanku a svitne jim – jsem na ně pyšný. Na našem tréninku je sice legrace, ale nároky máme tvrdé. Bez kompromisů. A pokud něco není “high level”, tak je logicky jenom druhá možnost a to je “low level”. A než něco bude “high level”, tak si každý sakra počká. Nedovolím nikomu, aby začal dělat něco jiného, jiný postup nebo progrese, aby si upravil cvičení nebo ho měnil, dokud nejsem spokojený s původním zadáním. Nepřidáme ani neubereme nic, dokud to nemá význam.

A věřte mi, že jsem sám sobě nejpřísnějším trenérem – jinak to nejde. Pokud bych měl na Facebook nebo Instagram dát něco, co není “high level”, tak to tam prostě nedám. Proto je toho málo. Protože sám se nepokládám za nic speciálního – jsem ten první, kdo se v tělocvičně učí a ten poslední žák, kdo odchází a zhasíná jsem taky já.

Lezení po zemi? Většina toho, co na vás na sociálních sítích vypadne je “low level”. Muscle-up? Stojka? Skin the cat? Zen Archer? Podívejte se na to přísným okem, srovnejte to s tím, co publikuje Ido a jeho nejbližší žáci. To, co ukazuje on je “high level”. Super vysoká úroveň. Ale i jeho úroveň byla někdy nízká, jenom navenek ukazuje to, co vypadá až nelidsky dobře. Jeden z důvodů jeho úspěchu je ultra-vysoká kvalita toho, co dělá. Všeho, co dělá. Bez kompromisů. A to samé chce po nás. A to samé chci já po svých studentech.

A víte proč? Protože dřívé nebo později se tenhle smysl pro detail, pro kvality začne přenášet… všude. Jestli se dobře hýbete – tak by to mělo přece platit všude. Ne jenom v tělocvičně. Ne jenom, když se točíte na Instagram. Nejenom když děláte XY. Pořád. Při každém kroku. Protože jinak… low level.

Je naprosto v pořádku, že někoho zajímá jenom “co”, tj. že něco dokáže, něco zvedne, něčeho dosáhne. Jiný kraj, jiný mrav, nehodnotím. Nám jde i o to “jak” – jak se toho dosáhlo, jak to vypadá, s jakou kvalitou. Což je důvod, proč ode mě nevidíte tolik videí, fotek a já nevím čeho. Protože je to, většinou, “low level”. A to je naprosto v pořádku, dosáhnout vysoké úrovně a nekompromisní kvality trvá dlouho.

Děláme třeba muscle-up na kruzích. Ve skupině Alfa ho udělá víceméně každý (a ten kdo ne, tak tam brzo bude). Některé z těch muscle-ups jsou “high level”. Některé ne. Další skupiny tam dojdou taky, otázka času a preferencí. Tak nějak nemám potřebu se chlubit tím, že 8 lidí z 10 na Alfa dneska udělá muscle-up. Proč? Protože to je v podstatě normální. Já vím, že zas tak není, ale v mém světě, v mém okolí je striktní muscle-up na kruzích normální věc. To je v podstatě “low level” :). Což ale neznamená, že to musí vypadat strašně – dostal jsem se na kruhy, tak umím muscle-up. Takhle to stačí. Ne, někde jinde ano. Ne u Ida. Ne na našich hodinách.

Svoje nároky na kvalitu, svoje standardy chci předávat dál a snažím se je svým žákům vštepovat při každé příležitosti. Dokud něco není perfektní, tak to prostě…není. Dokud mi ostatní nepotvrdí, že takhle to či ono skutečně má vypadat, pokud to neudělám ve tři ráno po velkém tahu, bez přemýšlení a rozcvičky, pokud není každá komponenta pohybu nebo dovednosti jako podle učebnice – tak se to nestalo. Ano je to těžší, mnohem těžší.

Není omluvou, že to děláte jenom chvilku nebo že nejste profesionální sportovec. Není to ani vysvětlení.

High level. Low level. Nic mezi.