Jsem pro hodně lidí známý tím, že cvičím a učím stojku. Napsal jsem o tom hromady textů a když jsem před několika lety začal stojku v Čechách učit, podařilo se mi v podstatě vytvořit nový trh pro nový produkt. To samé udělal před lety, víceméně celosvětově, Ido, takže v tom vidím cekem dobrou paralelu. Nicméně, na pravidelných lekcích už stojku necvičíme.
Moje praxe
Sám dneska stoj na rukou dělám, s přestávkami, kdy se nějak zraním nebo něco jiného, 3 roky a něco. Na seminářích se nijak netajím tím, že to není zas tak těžká věc, naučit se to dá, ale musíte tomu věnovat čas. Hodně času. Já sám trénuji 5-6x týdně, dvakrát týdně to nemá smysl. Protože se, za velice krátkou dobu nikam nepohnete.
Začátky výuky
Když jsem začal učit pravidelné skupinové lekce, tak jsem v podstatě hned začínal rozhýbávat zápěstí, práce na linii a pak hurá na stěnu (ty stovky lidí, co prošli mými semináři, chápou kam mířím). Stojka byla skoro to první, co jsme cvičili – byl jsem nadšený a bylo to hodně znát :).
Nicméně asi před rokem jsem to změnil a to radikálně. Stojku jsme přestali cvičit víceméně den ze dne. Dneska často přijdou nový žáci a celý natěšení na stojku překvapeně zjistí, že to necvičíme a cvičit nebudeme.
A proč?
Bylo to prostě vidět – když dáte něčemu jako stojka dvakrát týdně půl hodiny (nebo hodinu…) – tak žáci dosáhnou určité úrovně a pak… pak se to zastaví. A potom to skutečně nemá význam. Děláme miliardu jiných věcí, které současnou úroveň stojky drží na místě, podporují jí, ale nijak významně nezlepšují – protože stojka je… stojka. Otevře hodně dveří, ale k ní vede téměř jedna cesta – víc a častěji stát na rukou.
Nedávno byl v Praze Yuval Ayalon, učil jak jinak než stojku 🙂 a já ho potom vezl na letiště, ale ještě před tím jsme pár hodin seděli v kavárně a povídali. Dlouho jsme se neviděli a je to pořád můj vzácný kamarád a první učitel stoje na rukou. Říkal jsem mu o svém rozhodnutí, pokýval hlavou a jenom mi potvrdil, že jednou či dvakrát týdně je v podstatě na nic.
Ido před 4 lety psal na Facebooku o tom, jak dosáhnout svých cílů. A jedna zmínka je – “…znám pár lidí, kteří cvičí třikrát týdně a dosáhli stojky na jedné ruce…”. A pokračuje v textu dál, aby následně suše konstatoval “…lhal jsem, neznám nikoho…”.
A o tom to je – pokud to fakt chcete a začnete, tak ten projekt dokončete. A pokud ne, tak ani nezačínejte. Na světě je spousta jiných pěkných věcí k prozkoumání. A ano, pak je tady taky život :).
Co dál?
Já sám stojku pořád trénuji a trénovat budu – je tam hodně dovedností, které musím dokončit (už jsem zmiňoval, že když něco začnete, tak to dokončete?), na seminářích stoj na rukou učím a učit budu dál. Online mám několik žáků, kteří vydrželi a dnes už obstojně balancují. Stejně tak, pokud některý ze studentů z pravidelných lekcí pokračuje ve stání na rukou (a je jich celkem dost), tak jim rád pomohu – koukám na videa, radím jim jak se dál posunout, klasika. Ale teď na hodinách děláme jiné věci, takové, ve kterých se člověk může zlepšit i když cvičí dvakrát týdně.
Od té doby, co máme ve většině lekcí hodinu a půl (hodina je prostě strašně málo), máme víc prostoru na nácvik a je možné, že se ke stání na rukou někdy vrátíme. Až budeme umět X a Y. A pak taky Z a Ž.
Ale teď jsem usoudil, že to nemá smysl.