Než jsem jel na Movement Camp, tak jsem přepnul asi týden před tím do ochranného režimu – žádné nové pohyby, žádný zbytečný otužování, žádný přepínání, prostě žádný risk. Dělám to takhle pokaždé, když se někam chystám.

No, ale přesto (nebo právě proto), se mi dva dny před Campem se mi něco zablokovalo v zádech. Už jsem byl v Thajsku, na Phuketu, netuším, co se stalo, ale znáte to – hodně se sedí (na letišti, v letadle, při čekání, v busech), všude fouká klimatizace, zároveň je všude horko. Ideální podmínky.

No prostě moje levá, spodní část zesklovatěla a stala se dost křehkou. Tak jsem nejdřív proklel klimatizaci, potom jsem šel do chrámu, poklonil se Budhovi, zapálil mu tam tyčinky, dal květiny a tak. A pak jsem šel na tu thajskou masáž. A pak už jsem jenom zatnul zuby a šel jsem cvičit. První den jsem trochu sykal, nebylo to fakt nic příjemného. Druhý den jsem o tom věděl, třetí den už ne. Za ty dva dny jsem měl za sebou asi 16 hodin rozličného hýbání – od divných lokomocí, přes zvláštní pohybové hry, BJJ (kdy se po vás někdo válí, někdo škrtí nebo vám něco láme), lehkou akrobacii a hromady různého tance a improvizace. Velká, velká nálož a obrovská pestrost pohybu.

Tak nějak jsem to asi doslova nějak rozhýbal. Tvrdit, že jsem na Movement Campu dělal jenom “správné” pohyby je seriózní nepochopení situace…

Na druhou stranu, “správný” pohyb je zcela jistě velice individuální věc – moje tělo potřebuje a zvládne jiné věci, než tělo někoho jiného.

Tolika lidem už přestala bolet záda (ramena, kolena, kotníky atp.) po té, co se mnou začali cvičit (nebo začali dělat to, co jsem jim ukázal), že už to ani není vtipný. Přestal jsem to počítat. Nejsem lékař, fyzioterapeut, masér, ani nejsem odborný odborník. Ale nedělám zas ze všeho hned vědu, když není potřeba. Pohyb je fakt život.

Ale možná to byl ten Buddha…