Jeden z nejtěžších, ale zároveň nejdůležitějších úkolů v práci učitele je…učit.

Často se dočtete, že ten, kdo je dobrý sportovec nemusí být nutně dobrý trenér. Protože pokud měl talent, něco mu šlo “samo”, tak nemusel najít 100 jiných cest, aby ten nedostatek talentu nějak dohnal. Pokud vám něco prostě jde, jen tak, tak je to pro cestu učitele skoro prokletí. Stojku jsem si pečlivě, přepečlivě vybudoval. Našel jsem hodně slepých uliček a trvalo mi to (a pořád na tom šlapu…), dost dlouho. A výsledek je, jeden takový vedlejší výsledek je, že to umím celkem dobře naučit. Vidím rychle chyby a problémy, znám právě těch dalších 100 cest když nezabere ta jedna “správná”. Na druhou stranu, různé koordinační nebo rytmické věci nebo něco, co prostě má určitým způsobem “nějak vypadat” (“…kváka to jako kachna, tak je to kachna…” – modří už vědí) – teď děláme různé varianty boxerské chůze – to mi šlo hned (možná moje minulost, kdo ví). Bylo mi to jasné hned, za chvilku jsem to uměl udělat. A tak si říkáte – to je snadné, to půjde každému. je to tak snadné. Velké chyba…

Evidentně to není snadné a už vůbec to nejde každému. A já si sypu popel na hlavu a snažím se přijít na to, jak to naučit. Každého (no, ok, skoro každého). A já jako nechápu, jak to někdo může nechápat. Resp. chápu. Ale jak to zprocesovat v cizí hlavě – to je fakt ořech.

Byl bych rád, kdyby na všechno existoval přesný postup, jasný a komunikovatelný. Ale tak to není, zvlášť při té paletě, kterou učíme u nás. Na druhou stranu – kdyby takový postup byl, tak by to snad ani nebylo zábavné.

Takže výzva přijata – já to svoje žáky naučím. Nějak. No uvidíme. Snad se to povede 🙂