Tenhle příspěvek je od Tomáše Bednáře, takto studenta ve skupině Theta. Párkrát jsme spolu komunikovali dříve, po emailu a pak přišlo osobní setkání a teď cvičí pravidelně. Občas se setkávám se zvláštním názorem, že u nás cvičí hodně pokročilí borci, aktivní sportovci, ne úplně normální lidé. Nic nemůže být dále od pravdy – máme borce, jistě, ale jsou vlastně úplně normální. Uči se u nás architekti, fotografové, maminky v domácnosti, grafici a programátoři, specialisté na bankovní problematiku, fyzioterapeuti, maséři a hodně dalších profesí. Taky kuchař Tomáš.

Jsem sportovec. Od mala závodně hokej, fotbal, aktivně cyklistika, posilovna. Není sport, který by mě nebavil nebo bych ho nezkusil. Spousta tréninků, snaha byt silný a zdravý. Pak udeřila čtyřicítka. A začaly se dít věci. Spolu s těžkou prací hospodského, stále větší omezení a bolesti a nakonec…

Moje cesta k Ido Portal Method začala jednoho krásného slunečného srpnového rána. Probudil jsem se a noha ve dvojnásobné velikosti. Fotka nedokáže vystihnout emoce ani obraz okamžiku.

Doktor, CT, dva měsíce bolesti a operace. Po probuzeni věta doktora- máte v koleni kompot, nic tam nefunguje a musíme udělat LCA. Kolenu došla trpělivost. Půl roku bolesti. Cvičení, snaha, rehabilitace – výsledek? Operace druhého kolena, zase snaha, zase rehabilitace a dva roky pryč.

Prošel jsem snad vším, crossfit, tabata, spinning atd. Pořád mě ovládala bolest a pořád jsem se točil dokola na místě. A pak zase operace. Pak článek Petra – “Židle chudého muže” a věci se daly do pohybu. První dojem Ido – nebudu dělat přemety a stojky. Nepochopení. Ale přišla bolest i ramene a Petr mi on-line, po emailu, poradil tři cviky. A ano musíte je cvičit a hodně. A ano pomohlo to. Stále jsem pronikal hlouběji do tajů pohybu, ale bez osobního prožitku to fakt nefunguje.

Naštěstí se otevřela hodina Theta a já se mohl začít učit. Ve 47 letech. Kolena řvala bolestí, dřep-osobní prožitek bolesti, když vstáváte ze země a máte obě ruce na podlaze a nejde vstát. Ramena, kyčle, záda, páteř…nebyl jsem mrzák, ale nějak to spolu nefungovalo, hodinu jsem vždy nějak přežil. Čtyřka, holub, good morning? Utopie. Musel jsem se kousnout. Ale první semestr s Petrem Vojtíškem mě dostal a začal jsem chápat. Tělo se bránilo, ale nedal jsem mu šanci. Vždy jsem měl radost, když jsem zvládnul novou věc a ještě větší, když jsem jí pochopil.

Nejsem ani na začátku, teprve se k němu blížím, ale už teď cítím obrovský posun. Nezesílily nohy, ramena, bicepsy a prsa. Zesílilo všechno, a tak nějak kompletně najednou. Navíc jsem uvolněný a bez napětí, odpočinutější, s větší chutí do pohybu a života celkově. Tělo se usmívá a uzdravuje a reinkarnace nabírá na síle. Cítím se jak částice tekutého kovu, jak se v Terminátorovi roztavily a pomalu se k sobě sbíhaly, až nakonec vytvořily hmotu. Jsem zatím louže. Ale už dřepím, žongluji, hraji si, lezu, visím. Spousta věci funguje i v reálném životě. Zen Archer – hodí se, když proplouváte v hospodě kde je 300 lidi, většinou opilých. Při hokeji mám větší volnost a variant pohybu, při golfu lepší rovnováhu a timing.

Letos jsem se vrátil na led po dlouhé době bez bolesti. Zahrál si golf beze strachu a taky se dostal hlavou dolu, stojka. Navíc jsem do té doby díky Tipům z Batcave nepřečetl tolik knih a nezískal tolik postřehu nejen o pohybu ale o životě, o stravě, o cvičení, o vesmíru a tom všem tak nějak jinak.

Dalším bonusem je cvičeni na boso. Za těch pár měsíců se chodidlo změnilo k nepoznání. Společně s bosonohou chůzí a cvičením na zábradlí jsem z chodidla s nepohyblivými prsty do špičky udělal úplně jinou nohu. Společně s uvolněním kyčlí to vše přineslo uvolnění napětí kolena. Otočilo mně to vnímaní a pohled. Jsem ve třetím semestru, ale připadá mi to, vzhledem k množství informací a odvedené práce, jako tři roky.

Děkuji tímto Idovi, že je, Petrovi Růžickovi za ten obrovský kus práce, aby jsme se mohli učit a Petrovi Vojtíškovi, že se u něj můžu učit.