V tréninku handbalancera existuje jedna taková důležitá meta – když dokážete stát na rukou bez opory a výrazného pohybu 60 vteřin. Tento článek popíše mojí cestu ke stojce, co trvá 60 vteřin.

60 vteřin

Pokud cvičíte stojku a máte trochu ambice, začnete časem pošilhávat po stojce na jedné ruce. Jak mi říkali moji učitelé, i ti, co už “one arm” mají, trénink může začít, když dokážete stát víceméně bez problémů 60 sekund ve stojce na obou rukou. Potom už máte dobře zvládnuté základy a je možné se soustředit na těžší věci. Není tedy divu, že 60 vteřin je důležitá meta. Je to jenom číslo, 61 nebo 59 je skoro to samé, ale mentálně je to důležitý milník.

Začátek

Seriózně jsem stojku začal cvičit 4.11.2013, tj. před cca. 11 měsíci. Před tím, jak jsem popisoval tady, bylo několik nekoordinovaných výletů do stojko-landu, ale pokaždé jsem to zamítl s tím, že to není pro mě a deadlift je lepší. To se tak nějak postupně měnilo s tím, jak jsem se začal víc a víc učit u Ido Portala. Zlom nastal loni v Singapuru, kdy jsem zjistil, že stojku nemám vůbec (na rozdíl od zbytku toho, co jsme tam dělali). Byl jsem seriózně, seriózně nejhorší. Takže jsem si tenkrát řekl, že zbytek mého cvičení jde do “údržby” a budu se věnovat jenom stoji na rukou. Našel jsem Yuvala a…a…zbytek je historie :]

Trénink s Yuvalem

Yuvalův trénink byl “jednoduchý” – 5x týdně, cca. hodinu, jenom drily pro stojku a stojka samotná. Každý trénink zapsat do deníku, jednou za týden poslat deník a video emailem. Takže asi 5 hodin týdně. S Yuvalem jsem takhle cvičil 8 měsíců. Kromě asi dvou týdnů, kdy jsem cvičil jenom 3x týdně, tak to bylo 5x týdně. 8 měsíců. Jako hodinky. Nebyl jsem bez stojky víc, než 3 nebo 4 dny. Mám každý den tréninku v zápiskách, každý týden nahraný na Yotube. Po těch 8 měsících jsem usoudil, že potřebuju cvičit sám, trochu bez toho tlaku na zápisky a video a tak. Yuval to chápal, takže poslední 3 měsíce jsem jel čistě pocitově, ale pořád 5-6x týdně. Jinak asi první 3-4 měsíce jsem dělal to samé každý trénink, žádná změna. Potom to Yuval malinko změnil, něco přidal, něco ubral. Trvalo mi HODNĚ dlouho, než se mi otevřela ramena, přece jenom sedět 30 let před počítačem má svoje následky.

Párkrát jsem byl hodně zoufalý, vůbec to nešlo, postup zdaleka nebyl lineární a někdy jsem dal 20 vteřin, někdy ani 5. Když jsem si pak postěžoval Yuvalovi, že to nedávám, napsal mi “…nadechni se, usměj se a zkus to znovu. Nic jiného ti stejně nezbývá.” To je Zen co? Hodně často jsem si na to vzpomněl. A pak taky říkal :”Ty a ty tvoje pesimistické stavy…” 🙂

Měl jsem rýmu, bolelo mě zápěstí, byl jsem na dovolené nebo na cestách, tekla mi krev z nosu (nesouvisí se stojkou), stěhovali jsme se nebo jsem celý den pracoval – večer jsem šel do stojky a pracoval na pozici. Jak jsem už zmiňoval několikrát, můj typický čas tréninku je od 22:00 do 23:00 hodin večer. Ideální to zdaleka není, ale nějak to zatím jindy nestíhám.

…nadechni se, usměj se a zkus to znovu. Nic jiného ti stejně nezbývá.

Yuval Ayalon

Cvičil stojku jsem venku, uvnitř, v obýváku, na návštěvě, na dětském hřišti, u příbuzných, o vikendu na akci s kamarády, v kanceláři, v hotelovém pokoji, v parku, na záchodě (jinde to nešlo), v lese, na ulici, na trávě, na terase, na písku, na betonu, asfaltu, v džínách, v kraťasech, v košili… Všude. Prostě taková posedlost. Nebo spíš důslednost :o)?

Ido jednou říkal, jak mu lidi říkají, že děti co cvičí stojku, zašpiní všude stěny (to znám, museli jsme malovat celý byt…). Odpověděl: “Let them dirty the walls motherfuckers (nechte je ty stěny zašpinit vy píííp)”. A pokračoval s tím, jak je stojka velice cenná dovednost, ale to už znáte, o tom jsem psal mnohokrát.

…a konec

2.10.2014 jsem udělal ve stojce 65 vteřin. Jak nic, prostě to přišlo. Nijak jsem neplánoval trhat rekordy, dělat ten den PR atp. Už dlouho, dlouho necvičím žádný fixní plán, ani opakování, ani sety ani čas – nějak mě začíná vadit ta posledlost člověka všechno měřit a kvantifikovat – cvičím dost intuitivně, poslouchám sám sebe a nikam se neženu. Nemám puštěné stopky, ale počítám si v hlavě, a to dost pomalu pro jistotu. Takže několik setů u stěny, práce na linii, pak dva ve volném prostoru. Pak třetí a říkal jsem si, dneska to jde, 25, super, nádech, výdech 35, dobrý, linie, špičky, zadek, břicho, 40, ramena, tlač, tlač, rovně, břicho, 45, výdech, dobrý, žeby? Žeby dneska? 50, fůůůů, uf, špičky, lehce dopředu, fůůůůů, 55, bezva, to dám, to dám, zadek, ramena, narovnat, fůůůů, 60. Bum, je to doma. Tak jsem si napočítal ještě 5 a lehce jsem se vrátil zpět na nohy. A bylo to. Měl jsem velkou radost, hned jsem to psal SMSku ženě, Yuvalovi…

Ale nic se vlastně nestalo – nedosáhl jsem osvícení, ani mi nevyrostl nový sval nikde, ani… Ani…Ani nic. Prostě všechny tyhle výkony a váhy a to co chceme – je to všechno jenom taková hra. Na ulici to taky nikdo nepoznal, prostě nahouby :).

Prostě jenom jeden dlouhý set ve stojce. “Bublina” mých schopností se lehce zachvěla a malinko se zvětšila. Mentálně teď vím, že to jde, já sám vím, že to jde, takže to bude mnohem snažší se tam vrátit.

Když to vypočítáte – suma sumárum “z nula na šedesát” jsem udělal za cca. 220 hodin trénování stojky (11 měsíců krát 4 týdny měsíčně krát 5 hodin týdně, plus mínus). Někdo bude mnohem rychlejší, někdo asi pomalejší. Ale zhruba, pokud někdo cvičí stojku 2x týdně 20 minut, za jak dlouho dá 220 hodin? Odpověd – za delší dobu než já. Což je v pohodě, jestli to chcete cvičit 5 let, není problém, ale nežijte v iluzi.

Vytrvalost je jednou z nejtěžších disciplín, ale vítězství přijde k tomu, kdo vytrvá.

Gautama Buddha

Klíčové body

Kdybych měl popsat, jak se dá na 60 vteřin dostat, tak v bodech:

• Často. Musíte cvičit často. 2x týdně 10 minut? Možná někdo ano, já fakt ne. Posunout. O kousek. Skoro. Každý. Den.
• Nespěchat. Užijte si tu cestu. Pomalu budujte pozice, sílu, sebevědomí. Ono to přijde.
• Neúspěchy berte se pokorou. Zlepšení je všechno, jenom ne lineární. Jako v každé disciplíně, někdy jsem měl pocit, že se hýbu jak pytel s cementem, někdy to bylo úplně snadné (no zas tak moc ne…). Nádech, úsměv, zkusit znova (viz. výše).
• Na začátku potřebujete sílu na to, udržet se na rukou s nohama na stěně. Potom bych řekl, že je potřeba sílu zahodit, nepoužívat jí, a pracovat s pocitem, vnímat, soustředit se, chápat (můžete to zkusit “urvat”, ale síla není zdaleka všechno). A potom, když to začne “spínat” – zesílit. Začít bojovat o výdrž o to nespadnout. Prsty, předloktí, zápěstí – zesílit. Na stojku není nutná hollow (prázdná pozice), strašně posilovat břicho a tak. Hodí se to? Ano. Je to nutné? Ani náhodou. Ale prsty se hodí hodně silné.
• Myslete. Vnímejte se. Analyzujte proč se to stalo, kde jsou ramena, nohy, hlava, co ruce, proč jste přepadli. Dneska vám to můžu všechno vysvětlit a namalovat a rozebrat proč a nač, ale zkušenost je nepřenositelná. Pokud si na to přijdete sami, tak to bude mít úplně jinou hodnotu. Mimochodem – na tréninku (nebo na semináři) je proto důležité nejen to co řeknu, ale i to co neřeknu. Právě z výše uvedeného důvodu – zkušenost je nepřenositelná.
• Shoshin – Zen Budhistický koncept, označující mysl začátečníka. Zapomeňte na tituly a pásky a diplomy. Pro někoho jsem teď MS, MSnR – Mistr Stojky, Mistr Stoje na Rukou, ale na vizitky si to rozhodně tisknout nebudu. Protože ve svých vlastních očích jsem začátečník a vždycky budu. Pokora, klid a skloněná hlava. Přistupujte k tomu, co děláte, jako začátečník, budete překvapeni, jak moc se naučíte a kolik toho najdete nového. Shoshin.
• První 4 měsíce jsem s tou pozicí nebojoval. Když to nešlo, tak jsem prostě spadnul. Potom jsem začal bojovat a snažil jsem se udržet nahoře za každou cenu, ale to už jsem měl dobrou kapacitu to vydržet. Začátek byl ale těžký. Oboje má svoje – na dlouhou stojku potřebujete “bojovat”, ustát i horší pozici a vrátit se zpět. Na stoj na jedné ruce ale potřebujete perfektní pozici (zase pro začátečníka…), takže potřebujete pilovat kvalitu.
• Dá se to. Když jsem to zvládnul já – 40 let, celkem vysoký (187 cm), celkem těžký (90 kg), víceméně z nula sekund – tak to zvládne každý. Přijďte a já vás to rád naučím.

Plus

• Stojku už zkouší i moje ani ne dvouletá dcera :). Od cca. jednoho roku mě vidí často vzhůru nohama, když na Internetu sleduju video, kde někde stojí na rukou, skrze dudlík zamumlá:”tátoška”, když cvičím, tak přiběhne, udělá psa s hlavou dolů, zvedne jednu nohu a čeká, až ji zvednu celou do stojky. Za pár let pro ni bude stojka normální pozice. Což bude super, nebude to muset dohánět ve 40ti letech :o)
• To, co se stalo s mýma rukama se nedá popsat jinak než…transformace. Hodně silné.
• Dost jiných dovedností je teď na dosah.
• Všechno to plus co jsem psal tady
• Časem, když budete jistější, můžete mezi sety stojky pracovat na mobilitě, posilovat to, co ve stojce nepotřebujete (shyby, nohy) nebo naopak to co potřebujete (pracovat na linii). Ja jsem těch 11 měsíců dělal 90% jenom stojku, to ostatní byly jenom “hračky”, kterými jsem se odreagoval (wushu stretch třeba). Potom si z těch 45-60 minut můžete udělat seriózní, velmi kompletní, trénink.

Mínus

• Zabralo to celkem dost času a úsilí, ale to každá věc, co za něco stojí.
• Díky tomu jsem nerozvíjel něco jiného, ale to je v pořádku, mám čas.
• Dělat jenom jednu věc je na škodu a to platí i pro stojku, člověk má být univerzální, jinak mu jeho cvičení (nebo cokoliv jiného) začne škodit. I já jsem to pocítil.
• Moje SAS (straight arm strength, síla napnutých rukou) je teď na jiné úrovní, ale moje BAS (síla pokrčených rukou) dost utrpěla, jmenovitě tah. Shyby jsou mnohem horší než jsem měl, takže to musím dohnat.

Díky…

Chtěl bych tímto poděkovat Idovi, mistrovi pohybu, že ve mně zažehnul jiskru zvědavosti a ukázal mi něco úplně jiného, než jsem znal (což zdaleka není jenom stoj na rukou). Yuvalovi, mistrovi stojky, že mi stojku vysvětlil jak nikdo, velice detailně a pečlivě mi popisoval a znovu a znovu opravoval, jak to má vypadat. Nevím ani kolikrát mi do mailu napsal: “toes, you need to point your toes. Your toes. Toeeeeesssss.(špičky, musíš propnout špičky. Špičky. Špiiiičččkyyyyyy)”.

Potom svým žákům – začal jsem učit mimo jiné proto, že “když je žák a když je učitel, učí se dva.” Učim se od vás hodně a věřím, že to bylo oboustranně.

Ale v první řadě bych rád poděkoval svojí ženě. Trpělivě snáší mojí posedlost pohybem, a ať už jsem do stěny vrtal hrazdu, nakupoval si vybavení, v autě vozil tajně 24kg kettlebell na dovolenou a nebo v poslední době zašpinil všechny stěny bytě trénováním stojky – má pro mě celé ty roky pochopení a respekt.

Děkuju.

Co dál?

Stojka je dovednost, “která neotevírá okno, ale dveře”. Je mnoho, mnoho věcí, které jsou teď přede mnou a jsou možné – press to handstand (dostat se do stojky bez vykopnutí, čistě tlak/tah ze země), L-Sit to handstand (do stojky z L-situ), stalder (straddle, široký sed na zemi, ruce na zem mezi nohy a kup nahoru do stojky), klik ve stojce (tím myslím ve stojce, ne klik s oporou o stěnu). Hodně dovedností se teď díky stojce dá rozvinout, třeba ten klik ve stojce – nejdřív člověk ale musí mít stojku 🙂

Hlavně chci ze 60 vteřin udělat svoje nové “normální”. Teď je můj normál 35-40 vteřin každý den když chci a občas výš, občas níž. Za pár měsíců bude 60 můj normál. Stejně tak potřebuju zapracovat na nástupech do stojky, zdaleka to naní 100%, řekněme 80%, 2 z 10 udělám chybu a spadnu. Někdy víc, někdy méně. Začal jsem pracovat už před nějakou dobou na human flag (side flag) a front lever, tak možná dotáhnout tohle. Uvidíme, 60 vteřin ve stojce – to je teprve začátek.

60 vteřin ve stojce to je teprve začátek.

Takže hodně štěstí při stojkování. A nezapomeňte – když vám něco nejde – nadechněte se, usmějte se a zkuste to znovu. Ono to půjde.